DOBROVOLNÍCI
Dobrovolníkem se může stát každý, kdo ve svém volném čase bez nároku na finanční odměnu vykonává činnost ve prospěch jiných lidí. V našem sdružení dobrovolníci především pracují s postiženými a zdravými dětmi a mládeží, ti pracují pravidelně, jedná se většinou o studenty. Mnoho dobrovolníků však pomáhá nárazově s přípravou akcí pro veřejnost, s přípravou kostýmů atd.
Pokud by se chtěl stát někdo dobrovolníkem v našem sdružení, dveře jsou otevřené pro všechny. Každý rok během Svatováclavských slavností probíhá veřejné odměňování dobrovolníků, kdy dostanou Svatováclavskou pečeť - což je pečeť Krále Václava pro lidi s otevřenou dlaní a velkým srdcem.
Snažíme se také dobrovolníky odměňovat a zároveň motivovat cestami, kde mohou nabrat mnoho zkušeností. V minulých letech proběhly motivační pobyty dobrovolníků v komunitách Archa (komunita pro mentálně postižené dospělé) v Irsku a dvakrát ve Francii.
Lukáš
Jak se stalo, že jsi u nás dobrovolníkem?
Vzpomínám si přesně na okamžik, kdy jsem poprvé sáhl na kliku a otevřel dveře Domečku. V té době v něm probíhala rekonstrukce a já byl s Radkou domluvený, že pomůžu vymalovat podkroví. Neměl jsem tušení, že existuje nějaký Jean Vanier a jeho myšlenka Archy, a ani ve snu by mě nenapadlo, že tím, jak překračuji práh Domečku, nastupuji na její palubu. V domku vládla příjemná nálada, na lidech, které jsem zde potkal, bylo znát, že vnímají své zaměstnání jako poslaní a mně se s nimi dobře pracovalo. Když se mě Blanka při odchodu zeptala, zda bych jim ještě nepomohl s dalšími pracemi, souhlasil jsem. A tak jsem přišel podruhé, potřetí ,.... no a tak to jde vlastně až do dneška.
Co máš z toho, že pomáháš v Benediktu?
Mám z toho často mozoly na rukou, ale také pocit, že jsem udělal něco, co má smysl. Mám méně času na své koníčky, ale také spoustu nezapomenutelných zážitků. Především jsem však poznal lidi, kteří se spolu navzájem dělí o své schopnosti i neschopnosti. Myslím, že každému člověku byla dána dobrá vlastnost, či schopnost, kterou může nabídnou druhým. A naopak mu byla dána omezení, to, aby se naučil přijímat pomoc a nemyslel si, že je "superman". Právě tak vnímám Archu a také to tak v Benediktu chodí. Ať už je to na táboře, při brigádách nebo pouti na Modletíně.
Nic z toho by nemohlo vzniknout nebýt Blanky a jejích organizačních schopností, Zdeňka a jeho šikovných rukou, Renaty a jejích kuchařských schopností, Nikoly a její schopnosti rozesmát všechny okolo, Lucky a její tiché přítomnosti, Aničky a jejího hudebního talentu, Jirkova úsměvu, Petrovy ochoty,... (a následuje dalších asi 40 plavčíků na Arše). A můj vztah k nim? Jsem rád, že právě oni jsou mí přátelé.
Pracuješ v úplně jiném oboru. S lidmi s postižením ses dříve asi moc nesetkával.Jak se Tvůj vztah s nimi vyvíjel?
S lidmi, kteří mají nějaké postižení, jsem neměl žádné zkušenosti. Dlouho jsem si myslel, že právě proto, že jsou něčím omezeni, bychom jim měli pomáhat a alespoň tak jim ten život ulehčit. Jenže to tak není. Když je poznáte blíž, zjistíte, že sice potřebují pomoc ve věcech, které jsou pro nás běžné, ale jejich pohled na svět jim můžeme jenom závidět. Třeba taková Lucka, ta je nejvíc spokojená, když sedíme u večeře, v kamnech praská dřevo a vedle ní sedí maminka. Myslím, že má pravdu. K životu nám stačí mít vedle sebe lidi, na kterých nám záleží a poté to, co nutně potřebujeme: jídlo, teplo, domov. To ostatní jsou jen zbytečnosti, pro které je blbost si trápit hlavu. A tak je Lucka vlastně mnohem chytřejší, než všechny ty reklamy, které nabízejí super výhodné úvěry, telefon, který prostě musíte mít nebo zázračné prášky na hubnutí... Lucka v tom má jasno. A pokud si budeme při práci s postiženými lidmi pozorně všímat, jak se chovají, zjistíme, že pro nás mohou být příkladem. Každý z nich nám určitě něco za naši vnímavost a službu dá. Jen to nesmíme přehlídnout.
Proč máš rád Modletín? Co Ti na něm učarovalo?
Vždy, když jedu na Modletín, tak se těším na nedotčenou přírodu Železných hor, na víkend strávený prací, která mě baví a především na tu naši "partu". Spojuje nás nejen práce, názory či víra, ale také společné zážitky - od těch zábavných (jako vaření již tradičního rizota?!?), až po ty, kterým se dnes již také smějeme. Ale když se staly, běhal nám spíš mráz po zádech (kácení stromů, neplánovaná cesta štěpkovače po hrázi rybníka, či demontáž starých a údajně odpojených zásuvek). Letos jsme již na Modletíně mohli uspořádat pouť a také tábor. I když je zde ještě mnoho práce, toto místo začíná pomalu ožívat a snad zde i časem zakotví ta naše Archa.
Věřím tomu, že pokud na Arše bude i nadále tolik přátelství, úsměvů a tolerance a u kormidla ten velký „Lodivod“ tam nahoře, nemusíme se ničeho bát. Jsme totiž v dobrých rukou.
Každoročně během Svatováclavských slavností Benediktus s vděčností uděluje Svatováclavskou pečeť.
Je to ocenění člověka s velkým srdcem. Člověka, který se stal přítelem lidem s postižením a je kdykoliv ochoten pomoci.
Bez těchto lidí si naši práci neumíme představit! Ještě jednou jim touto cestou děkujeme.
Mottem roku 2008 byl citát Jeana Vaniera:
„Schopnost i neschopnost je darem. Schopnost je dar sloužit druhým a neschopnost je dar umožňující druhým, aby sloužili.“
